Slibuji, že se následující věty budu snažit podat bez zaujetí. Možná to půjde těžko, a sami za chvíli pochopíte proč, ale pokusím se.
Znáte to – když se chystáte na dovolenou, Google o tom už dávno ví, a tak vám všude vyskakují reklamní bannery, doporučení a podobně. Reklamy vám napovídají, do jaké destinace je momentálně nejlepší se vydat. A pokud už jste si dovolenou koupili, reklamy se zaměří více na danou lokalitu – doporučí vám restaurace a další tipy.
Tyto reklamy vás tak mohou „pronásledovat“ klidně týden i déle. Můj feed se tedy zaplnil Italy, kteří vysvětlují způsoby přípravy své oblíbené kávy, od kdy se pití cappuccina považuje za vlastizradu, nebo kam si v Neapoli zajít na tu nejlepší pizzu. Do té chvíle je vše v pořádku. I když – po týdnu poslouchání italštiny už doma chodím v koupacích kraťasech a na kolegy, kteří si po obědě objednají cappuccino, se tvářím nebývale nepřátelsky.
A pak to přijde. Pokud já vidím tohle, co vidí Ital, který se před nedávnem rozhodl svému vyhledávači prozradit, že má nebývalou chuť navštívit Českou republiku? Pokud já vidím reels s nadšenými Italy, kolik nadšených Čechů vidí on? Pokud já všude narážím na mozzarellu, pizzu a cannoli, vidí on svíčkovou, koláče a pivo? Dobře, to pivo tam určitě je. Ale dovolím si ještě jedno srovnání – a to bude dost možná to nejbolestivější. Pokud já vidím, že na každém kroku, například ve zmíněné Neapoli, fungují lokální řeznictví, cukrárny a hokynářství, ze kterých typický Ital – nejspíše přímo majitel – hlasitě láká turisty… co vidí on? Pivo? Jasně, vím, že pivo. Ale je tam i trdelník, nebo koláč? McDonald’s, nebo lokální restaurace? Je tam vlastně ještě něco z české kuchyně?
Já apriori nehledám odpovědi. Je to spíš něco k zamyšlení. Protože při posledních toulkách Prahou mám pocit, že se něco děsivě mění.
Tak, a teď jdu na to pivo. Na to české. Na takové, na které hrdě a hlasitě lákáme zahraniční návštěvníky nejen v reels, ale i v reálu – každý z nás.
