Už jsou to čtyři roky, co mi lidé říkají „náplava“. A já jsem... po čertech hrdá naplavenina! A i když jsem to ze začátku bral přece jen trochu urážlivě, zvlášť když rodilých Pražanů je v Praze tak desetina města, začalo se mi to oslovení vlastně líbit a hned vám vysvětlím proč.
Jednou jsem se bývalého kolegy ptal, kdy naposledy byl v centru města. Bavili jsme se o architektuře a památkách a on mi jednoduše odpověděl, že už to bude určitě přes deset let. Já se tomu dost divil, a tak jsem se ptal ostatních. Odpovědi byly vesměs podobné, a i když se časový údaj o trochu lišil, jedno měly odpovědi společné: „Co bych tam dělal, centrum už není pro Pražáky.“
V ten moment mi to došlo. Vidím Prahu jinak. A jsem za to setsakramentsky rád. Pro upřesnění: třicet let jsem žil v menším slezském městě, které má přibližně 70 000 obyvatel. Město vybudované v 60. letech, občas nějaká socha v parku, workoutové hřiště, menší obchodní centrum a kino. Město vybudované uměle, a tak dnes již se stárnoucí populací unavené, bez života, bez duše…
Pokusím se to ještě více přiblížit. Další z mých bývalých kolegů – rodilý Pražan bydlící na Smíchově – viděl jen ten nepořádek. Nevyvezené popelnice, všude spěchající lidi, rušná doprava a do toho člověk bez domova, který žebrá cigarety u místní mládeže spěchající do školy.
Jasně, reálně to tak opravdu je, ale jen když se na to podíváte povrchově. Co to ale zkusit více do hloubky? Když se uprostřed Smíchovského nádraží zastavíte a podíváte se kolem na ty spěchající lidi, uvidíte, jak si dokáží snad až instinktivně hledat cestičky mezi ostatními. Najednou to působí jako tanec, a když se na dotyčného naváže další a další člověk, který hledá stejnou cestu, najednou je z toho proud lidí, kteří si spolu jdou za svým cílem. Situace, kdy člověk bez domova žebrá cigarety po puberťácích, kteří vapují jahodový kouř z jejich plastové krabičky, je přímo humorná. Technologie prostě bezdomovectví nesvědčí, platebními kartami počínaje.
A tak po Praze chodím a fotím. Nasávám její „vajb“ a nestačím se divit tomu, co se stane, když se na minutu podíváte jinam, než jste zvyklí. Někdy se náhodou podíváte a uvidíte starého psa v okně, který už musel být svědkem tisíců příběhů a příhod. Podíváte se do vnitrobloku, kde u zadního vchodu do restaurace dřepí a kouří muž, který jako by vypadl z akčního filmu s Jackie Chanem.
Takže ano, dívám se na Prahu jinak. Jako „náplava“. Možná. A když mi trasu zastoupí turista, který se s otevřenými ústy dívá na vrchol Prašné brány, nejsem naštvaný, že ho musím obcházet. Naopak jsem děsně hrdý na to, že žiju ve městě, které turistům otevírá ústa dokořán…
