Jedna ze základních otázek, které jsem si pokládal před stěhováním do Prahy. Při výběru bydlení jsem hlavně řešil, kolik místa potřebuju a kolik to bude stát. Byl jsem zvyklý na prostorné 3+1, ve kterém jsem měl jeden pokoj jen sám pro sebe, své koníčky a sbírku všech svých krámů.
Myslím přesně ty krámy, se kterými jsme se nakonec stěhovali do malého 2+kk… V té době jsem řešil každý centimetr nového bytu – kde to všechno dám, jak to zařídím a kde budu mít svou relax zónu. A ano, v tu chvíli jsem byl zoufalý, ale naštěstí má zoufalost neměla dlouhého trvání, chtělo to jen se otevřít.
Na malém městě, kde jsem předtím bydlel, má člověk tendenci shromažďovat, budovat, schraňovat a tvořit si svůj malý prostor u sebe doma. Možná je to dáno generačním odkazem, možná něčím jiným, ale zavání to sociálním odcizením. Hned to vysvětlím. Naši kamarádi, přátelé, rodina, kolegové a ostatní měli nádherně zařízené byty, plné vlastně všeho, co k životu a ke štěstí potřebují. Měli koupelny, které suplovaly lázně. Měli kuchyně, ve kterých se dalo vytvořit vše, co najdete v kavárnách a cukrárnách ve městě. Měli obýváky, ve kterých jste se cítili jako v nejmodernějších kinech. A lodžie a květináče, jako v nejhezčích botanických zahradách.
Minutu po položení poslední krabice se svými věcmi na zem v novém bytě jsem propadl panice. Popravdě mi dost pomohl známý švédský obchod a jejich přístup k malým prostorům. Ale ze všeho nejvíce mi pomohla první návštěva kamarádů v Praze. Doteď si to pamatuju, bylo to pro mě jako náraz do zdi. „Kde mají obří televizi, profesionální kávovar, všechny ty věci okolo a proč nemají zaparkované auto před vchodem?“ říkal jsem si.
Na většinu mých dotazů, které jsem se rozhodl položit ve vší opatrnosti, mi bylo odpovězeno, že venku. Za zdmi minimalisticky vybaveného, ale (dnes už to chápu) velice účelně zařízeného bytu. Za těmi zdmi, o kterých jsem si myslel, že jsou hranice lemující prostor jejich životů. Jaký hlupák jsem tenkrát byl.
Když jsem se s manželkou poprvé vydal ven, ochutnat jeden z podniků, které nám byly doporučeny skrze videa dnešních foodbloggerů, všiml jsem si jedné zásadní věci. Vedle u stolu seděla sympatická blondýnka, která se zrovna chystala popadnout do ruky hůlky a pustit se do ještě kouřící mísy plné asijských nudlí a vývaru. Když dojedla, zaplatila a odešla. Nic podivného, říkáte si? Jasně, ale to zásadní, co mě tentokrát praštilo do očí, byla absence její společnosti. Šla prostě sama, najedla se a odešla vstříc městu. Evidentně tedy doma nepotřebovala mít kuchyni, která jí dokonale supluje restaurace celého světa. Já tomu říkám, že použila město.
Už asi víte, kam tím vším mířím. Restaurace a zařízení podobného charakteru, plnící podobné přání, jako je touha po sytosti, zde nejsou součástí rituálů, obřadů a výjimečných situací. Lidé zde nechodí do restaurací v situacích, kdy se to „má“, ale kdy mohou a chtějí. Vysvětlím: v menších městech se do restaurací chodí, když vám tchýně hlídá děti, když je nějaké výročí, když je co slavit, anebo když je jednou za čas výjimečná chvíle. Na vše ostatní jsou všechna ta instantní okénka, ze kterých se line „vůně“ oleje. V Praze se ale situace radikálně mění a lidé si zde užívají zcela běžně i situace a služby, které pro jiné bývají spíše výjimečné. Restauracemi to pouze začíná.
V Praze se dá odpočívat na tisíc způsobů. Dá se jíst na tisíc způsobů a ztratit se dá na tisíc a jeden. Město se reálně dá používat – myslím tím pítka, osvěžovače v létě, stíny stromů v parku, lehátka u lávky HolKa a podobně. Je to něco, co pro mě bylo do té doby neznámé. Vše je tak nádherně dostupné a s tím souvisí ta nejdůležitější věc. Obyvatelé Prahy se obecně méně separují ve svých domovech a nezdráhají se žít mezi ostatními lidmi. Opravdu to město používají.
Možná, ale opravdu jen možná, se právě v Praze vede tak dobře i sdíleným věcem – kolům, koloběžkám, autům a všemu ostatnímu, co si lze na ulici krátkodobě pronajmout. A jen pro zamyšlení – možná se v Praze i snadněji sdílí názory s ostatními…
